Tento příběh se stal na podzim roku 1994, kdy se bývalá odbočka Morava přepojovala na dálkové ovládání do železniční stanice Hanušovice.
Původní zabezpečovací zařízení se vypnulo z činnosti, a tak na místo signalistů na odbočce nastoupili na nezbytně nutnou dobu výpravčí. Na poslední denní směnu, kdy mělo dojít k definitivnímu přepojení, jsem nastoupil s pocitem, že vše proběhne jako "odpočinková" směna.
Všechno šlo hladce až do oběda. Pak však nastaly komplikace ze strany zabezpečováků a drátky je nečekaně přestaly poslouchat. Co mělo svítit, nesvítilo, co mělo blikat, neblikalo, a když se měla výhybka otočit, ani se nehnula. Vlaky z obou směrů však chtěly jezdit. Takže se všechno vypnulo a výpravčí, poraďte si!
Vlak od Starého Města pod Sněžníkem se blížil, a tak mi dispoziční z Hanušovic smutně oznámil, že chvíli nic nepůjde a že vlak musí jet na ruční přivolávací návěst. Šel jsem do skladiště a plechový terč na dřevěné tyči objevil téměř celý zasypán hromadou uhlí. Když jsem potom za několik okamžiků spěchal s jistě několik desetiletí nepoužívaným terčem vstříc vlaku, vypadal jsem skoro jako havíř Rudolf z Rádia Impuls po osmihodinové směně.
U vjezdového návěstidla už stál sólo motor M 152 (dnes se jmenuje 810) se zhasnutým motorem a v něm dva rozesmátí muži, strojvedoucí Mirek a vlakvedoucí Láďa. Vůbec jsem se jim nedivil, vždyť místo upraveného výpravčího uviděli zaprášenou postavu s černýma rukama a s uhelným prachem na obličeji vlekoucí nepoužívaný nesmysl.
Korunu tomu všemu dal fakt, že jakmile jsem se předpisově postavil před návěstidlo, na zhaslém návěstidle se jako zázrakem objevila návěst dovolující jízdu. Cítil jsem se hrozně... Ale co se nestalo? Karta se náhle obrátila. Strojvedoucí chtěl nastartovat motor, ale ten nenaskočil. Dva muži v motoráku ztráceli humor a já měl zase důvod ke škodolibému úsměvu. Po několikaminutov é snaze se rozjet mi oznámili, že to nepůjde.
Trať zde klesá až do Hanušovic, a tak mi navrhli, abych je i s asi třiceti cestujícími roztlačil. Vtipně jsem jim odpověděl, že jestli jim nebude vadit, že je do pohybu uvede špinavý mouřenín, klidně to udělám. Poté, co se dal vláček tiše do pohybu směrem k cílové stanici, jsem se dal do hurónského smíchu a směji se vždy, když si na tuto příhodu vzpomenu. Ne nadarmo jedno české přísloví říká: "Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe."