Když jsem se jednou probíral svým malým domácím archivem, objevil jsem na rubu popsaný tiskopis bývalé bržděnky. V několika větách jsem si tu poznamenal konec mechanických závor v Podlesí.
Bylo to 10. prosince 1997, když jsem jako zaskakující výpravčí z Dolní Lipky v noční směně v Podlesí šel po odjezdu vlaku číslo 5292 otevírat závory v km 77,904. Kolem mě procházeli zrovna dva zaměstnanci AK Bohumín v červených montérkách, kteří ten den pracovali na přejezdech:
"To ani němusítě dvíhať. Iděme ich odrezať." A druhý dodal: "A něhajtě ich dole! Lepšíe sa nám budú rezať." (omlouvám se za fonetický přepis slovenštiny). Tak jsem jen poznamenal: "Chlapi, to je událost! Deset let čekám na ten okamžik!"
V 19.51 hod. se pak vracel od přejezdu další z dělníků: "Tak, hotovo! Jsou pryč!" a odcházel někam za budovu s úsměvem na tváři...
Mechanické závory v km 77,904 a 78,307 k Podlesí neodmyslitelně patřily. V době prodlužování stanice na počátku osmdesátých let byly u St I na krátkou dobu i třetí závory. Ten, kdo zde sloužil jako výpravčí nebo dozorce výhybek, si jistě vzpomene na to, že se klikou pohonu závor muselo otočit asi padesátkrát (nutná předzváněcí doba), přičemž se nesměl změnit rytmus otáčení, jinak se pohon zasekl. To nezbývalo nic jiného, než jej rychle "vytočit" do výchozí polohy a začít znovu. V době, kdy bývalo vjezdové návěstidlo od Dolní Lipky mezi přejezdy, se čas od času stávalo, že se takto "hospodské" závory zavíraly doslova na poslední chvíli. Právě ty měly smůlu, že bývaly nejdál, proto se na ně někdy zapomnělo. Hospodští štamgasti to někdy řešili pilkou, občas někdo zavolal státním telefonem nebo nám přijel do stanice vynadat. Jednou nám někdo padající závoru dokonce odvezl na korbě náklaďáku skoro až do Hanušovic.
I když jsem ten prosincový večer měl radost z odřezání závor a jejich nahrazení moderním výstražným přejezdovým zabezpečovacím zařízením, dnes se mi po typickém zvuku jejich pohonu občas zasteskne. Mám ho totiž trvale spojený se svými začátky na dráze...