Posledních 40 let v železniční stanici Hanušovice

Důležitost železniční křižovatky Hanušovice vlastně začala rokem 1905, kdy byla dokončena poslední trať, která spojila město s lokalitami kolem Starého Města pod Sněžníkem. Bylo tak dokončeno spojení Olomoucka a Zábřežska, východních Čech a Staroměstska s oblastí Jesenicka, Javornicka, Zlatých Hor a sousedním Polskem (dříve Německem).
Největší rozvoj drážní dopravy však přišel po 2. světové válce. Po odsunu německého obyvatelstva se na severu Moravy rychle zabydlovali noví přistěhovalci a vše kolem jejich žití zajišťovala železnice. A tak se v 50. a 60. letech minulého století objem přepravy osob a hlavně zboží několikrát znásobil. Z vnitrozemí sem proudily vlaky potravin, uhlí, spotřebního zboží a surovin pro obnovené továrny.
Třeba systém rozvozu základních potravin jako cukru, mouky, soli a podobně byl zajišťován takto. Do Hanušovic přijel vagon cukru. Přistavil se na rampu a tam ho zaměstnanci ČSD podle rozpisu přeložili do několika služebních vozů, které pak manipulačními vlaky vozily po okolních stanicích. Tam si zboží již přebrali zaměstnanci skladů, nebo přímo prodejen. No a nazpět zase do celé republiky a i do zahraničí putovaly hotové výrobky a zboží vyrobené v místních průmyslových a zemědělských závodech.
No a to vše muselo zajišťovat potřebné množství zaměstnanců. Největší složkou byli staniční zaměstnanci včele s náčelníkem a jeho náměstky. V čele hanušovického pobočného lokomotivního depa stál strojmistr, kterému podléhali strojvedoucí se svými pomocníky (než byli zrušeni), zaměstnanci opravárenské dílny a pomocní dělníci. Traťovému okrsku velel traťmistr, který měl pod sebou mistry tratě, řidiče motorových vozíků, kovářskou četu a traťové dělníky. No a o zabezpečovací a sdělovací techniku se starala parta kolem vrchního návěstního mistra.
V 60. letech minulého století budovalo tehdejší vedení Provozních oddílů a Správ drah systém takzvaných centrálních stanic, ze kterých byly pod jejich vrchním velením řízeny nejen jednotlivé stanice, ale i celé traťové úseky. Zkrátka, byl to většinou náčelník větší uzlové stanice, který byl pověřen velením nad určenou oblastí. Byl třeba náčelníkem Zimního štábu, měl důležité slovo při přípravě nového grafikonu, přidělování osobních a nákladních vlaků, rozdělování finančních dotací apod. Nevelel přímo strojmistrovi, traťmistrovi, vrchnímu návěstnímu mistrovi, ani náčelníkům stanic na přilehlých tratích, ale měl hlavní slovo a statut, jak se dnes říká, všemocného šéfa.
Takovým vedoucím, který „šéfoval“stanicím od Bludova po Mikulovice a Javorník byl až do roku 1975 náčelník železniční stanice Hanušovice pan Robert Ondrášek. Měl přezdívku „Viržínka“, neboť právě zapálené viržínko v jednom z jeho koutků a obláčky kouře za ním ho nejvíce charakterizovaly. Byl to rázný a energický muž, který svojí práci rozuměl a uměl vše zařídit. Jak říkal, problémy se řeší hned a ke spokojenosti všech. Byl přísný ke svým podřízeným, dovedl i odpustit drobné prohřešky a nešetřil chválou za dobrou práci. Holt, byla jiná doba, dnes by to takhle asi dělat nemohl. Za jeho éry stoupla prestiž stanice, přispěl k jejímu zvelebení a zajistil plno věcí, které zlepšily pracovní podmínky pracovníků stanice i cestujících. Největší jeho akcí byla stavba nové sociální budovy, kde byly kanceláře, šatny a sociální zařízení pro zaměstnance stanice i jiných složek ČSD, nocležny, zdravotní středisko apod. Dnes, po 40 letech, je budova prakticky prázdná a čeká buď na finanční injekci nového majitele nebo na demoliční četu. I on však měl jednu chybu. Chyběla mu v kapse ta známá červená legitimace s rudou hvězdou. A tak i přes úspěchy, které jako náčelník stanice za svoji kariéru v Hanušovicích dosáhl, musel po nátlaku několika místních "velkých straníků" v roce 1975 odejít. Svoji náčelnickou pouť ukončil v menší stanici Hranice na Moravě město.
Dopravního náměstka mu tenkrát dělal pan Josef Mazal, náměstka pro civilní obranu pan Vladimír Rulíšek, po něm tuto funkci dlouhodobě zastával p. Miroslav Kozmín. Jako hlavní pokladní s ním a i s jeho nástupci dlouhodobě spolupracovala paní Anna Hladilová.
A právě s dopravním náměstkem panem Mazalem je spojena jedna veselá příhoda.
Ve stanici pracoval posunovač Pepa K., obětavý a pracovitý člověk, který však, jak se říká, měl „dlouhé vedení“. Jednou, na konci noční směny, mu vedoucí posunu oznámil, že z Bohdíkova ujela skupina vozů. Ať si okamžitě vezme dvě zarážky, utíká na bohdíkovské zhlaví a tam je chytne, aby nevletěly do stanice. Pro nezasvěcené dodám, že do Hanušovic je ze sousedního Bohdíkova stoupání místy až 15 promile! Pepa vše okamžitě provedl a se zarážkami v ruce na určeném místě čekal na přijíždějící vozy. Co ale čert nechtěl, po chvíli se místo vozů objevil u posunovače překvapený soudruh náměstek, který zrovna kráčel do práce. Pepovi vysvětlil, že si z něho chlapi vystřelili a společně se odebrali do stanice. Vedoucího posunu s výpravčím seřval, zmizely jim i nějaké prémie, ale punc člověka, který chytá vozy ujeté do kopce, už nadosmrti Pepovi zůstal.
Po panu Ondráškovi nastoupil nový náčelník pan František Fišer. Jako dopravního náměstka si k sobě vybral dosavadního výpravčího žst. Bludov pana Petra Malcharczika. Společně vedli stanici do roku 1979. V tomto roce pak náčelnické místo na dva roky převzal sám pan Malcharczik. Dopravního náměstka pak jemu a i jeho nástupci panu Josefu Havlíčkovi po dlouhá léta dělal bývalý výpravčí z Hanušovic pan Metoděj Tomáško. Po panu Havlíčkovi převzal 1. ledna 1995 funkci přednosty uzlové stanice, ke které byly připojeny i okolní železniční stanice, pan František Valíček. Ten ji vykonával až do 31. 3. 2008, kdy odešel do starobního důchodu. Byl tak posledním náčelníkem (přednostou) ve stanici Hanušovice za více než sto let její existence. Funkci vedoucích zaměstnanců pak převzali dozorčí provozu, pro dopravu je to Ing. Tomáš Hauzner a pro osobní dopravu paní Marie Šolcová. Oba mají sídlo v Šumperku.
K vedení stanice patřili i další zaměstnanci.
Pravou rukou náčelníka (přednosty), co se týkalo personálních věcí, byla po více než 30 let paní Anička Katzerová. Navíc byla po celou svoji kariéru i jednatelkou tehdejšího ROH (Revolučního odborového hnutí). Téměř stejnou dobu vykonávala funkci PAM, tedy záležitosti práce a mzdy ve stanici paní Jindřiška Musilová. A úplnou rekordmankou, která pracovala ve stanici ve funkci pracovnice MTZ (tedy materiálně technického zásobování) byla paní Jana Skučková. Po odchodu do důchodu ji nahradila její bývalá pomocnice paní Zdenka Nasswetterová.
Důležitou též byla ve stanici funkce komandující. Za pana Ondráška zde pracovala paní Drahomíra Janků, po odchodu do důchodu paní Květoslava Lindová, pak dlouho dobu paní Mirka Horáková. Krátkodobě tuto funkci vykonávali pánové Oldřich Kostka a Karel Zrník.
Výpravčí
No a jsme u výpravčích. Tato funkce byla vždy vyhrazena pouze těm, kteří se po několik let nejlépe osvědčili v menších, většinou sousedních stanicích. Byla to především funkce vedoucího směny ve vlastní stanici, řízení provozu ve složitých dopravních situacích, práce dirigujícího dispečera pro trať do Starého Města a také důležitá práce dispozičního výpravčího pro směry do Šumperka (Zábřehu na Mor.), Lipová Lázně (Jeseník) a do Letohradu. Do roku 1977 se na tom podíleli dva výpravčí ve směně, jeden dispoziční v turnusu 12/24 a jeden venkovní se směnami odpolední/noční (14–22, 22–05 hod.). Od 6.00 do 14.00 hod. venkovního výpravčího nahradila operátorka, která pak přešla na funkci literistky (sbírání dat o nákladních vozech). V době, kdy byli v dopravě dva výpravčí zde sloužili – František Hojgr, Metoděj Tomáško, Milan Šmoldas, František Valíček, Jaroslav Barák, Miroslav Churavý, Jan Jarolím, Jaroslav Kostka, Petr Holínka a krátkou dobu také Luděk Jarkovský a Antonín Bartoš.
V již vzpomínaném roce 1977 došlo ke změně a venkovního výpravčího nahradila operátorka v nepřetržitém provozu. No a od té doby se na tomto postu vystřídal velký počet výpravčích, kteří přišli z jiných stanic, popřípadě si dálkově dodělali vzdělání a postoupili na tento post z jiných funkci u ČD. Byli to – Josef Michalčík, Jan Matýs, Petr Pospíšil, Rudolf Knoll, Jan Žiška, Stanislav Otáhal, Pavel Polcr, Bohuslav Kubišta, Vlastimil Dovičák, Libor Zatloukal a Miroslav Kreif.
Nutno též dodat, že z pozice výpravčího v Hanušovicích odešla po odsloužení několika let většina lidí na vyšší místa. Stali se z nich náčelníci, přednostové, náměstci, školaři, kontroloři dopravy, IŽD, revizoři apod.
Operátorky a osobní pokladní
Na postu operátorky se za ta léta vystřídalo také velké množství paní a slečen. Byli to: Marie Koželová, Marie Švédová, Jana Sedláčková, Jana Černá, Květoslava Kováčová, Jarka Winklerová, Marie Šolcová, Eva Žabčíková, Marie Novozámská, Věra Vysloužilová, Marie Mocková, Jana Babišová, Simona Doleželová, Jarka Grivalská, Ludmila Havelková, Květoslava Smejkalová, Jarmila Hladilová, Věra Poláchová, Jarka Recová, Alžběta Řešetková, Olina Postulková, Dana Hatoňová, Alena Winklerová, Marie Vaníčková, Kamila Bezděková, Eva Šebíková, Leona Krejčí a Marcela Fiedlerová.
Součástí náplně práce operátorek byl i prodej jízdenek a odbavování zavazadel a spěšnin v době, kdy nebyl obsazen post osobních pokladních. Ty pracovaly ve stanici povětšinou pouze v denních směnách. Dlouhodobě tu pracovaly a pracují: paní Irena Navrátilová, Marie Matýsová, Helena Holínková, Eva Žabčíková, Jitka Šolcová, Zdenka Krysztková a Eva Pernická.
Posun
Ve stanici se až do devadesátých let posunovalo prakticky 24 hodin denně. Posunovací zálohu tvořilo i 6 zaměstnanců, později, při zavedení vysílaček, sloužili ve směně 1 vedoucí posunu, 1 perónní a 3 posunovači na noční a 2 na denní směně. Základ tvořily tři posunovací party, každá měla svého vedoucího a barevné označení podle socialistické soutěže, ve které se soupeřilo o největší počet rozposunovaných vozů. Červenou partu vedl vedoucí posunu pan Stanislav Merta (perónního mu dělal Květoslav Mátych, později Petr Klopec), modrou pan Mirek Souček (Vojtěch Kincl) a zelenou pan Vladimír Murko (Rudolf Krobot). Jako střídači a později i jako jejich nástupci se střídali na obou postech tito vedoucí posunu: Vojta Krejčí, Pepa Diviš, Josef Sokol, Jiří Čunta, Ferdinand Čechovi, Miloš Kováč, Kamil Čunta, Vojtěch Vychodil, František Kurečka, Jiří Gronych, Mirek Vlk, Pepa Kučera, Miroslav Válek a Štěpán Kuba.
Jako posunovači, kteří se střídali „u klacku“ a na zarážkách pracovali: Pepa Kubelka, Franta Gattyán, Ivan Neset, Jan Fibich, Josef Brilla, Karol Šimek, Franta Bravenec, Pavel Karhan, Josef Markovský, Luboš Vysloužil, Petr Fister, Bohuslav Král, Antonín Winkler, Radek a Teodor Žabčíkovi, Jaroslav Zálešák. Nutno dodat, že na postech u posunu se často při nedostatku zaměstnanců objevovali vlakvedoucí a průvodčích nákladních vlaků a obráceně posunovači zase zaskakovali u „jízdy“.
Signalisté
Důležitými pro chod stanice byli i signalisté na St 1, St 2 a odbočky Morava. Na St 1, kde jezdily vlaky prakticky ze tří směrů, byl prováděn téměř všechen posun po 24 hodin a nastupovala a odstupovala veškerá hnací vozidla z a do depa, pracovali až do zavedení elektricky ovládaných výhybek dva signalisté. Každý 6 hodin přestavoval pomocí pák více než dvacet výhybek a výkolejek a pak 6 hodin měl „telefony“, stavěl vlakové cesty a komunikoval s výpravčím. V 70. letech zde pracovali: Josef Vaněk, František Kunert, Jiří Matouš, František Winter, Oldřich Nantl, Ferdinand Čechovi, Antonín Luks, Petr Pospíšil, Rudolf Knoll, Oldřich Kopecký, Miroslav Pekař, Jaroslav Knop, Jan Matýs, Josef Baslar, Ivan Nikolov, později pak Petr Klopec, Josef Markovský, Petr Kovalčík, Miroslav Kreif, Josef Skrott, Mirek Pavelka, Petr Smejkal, Věra Havelková, Luboš Vysloužil a Jirka Vyroubal.
Na St 2, kde bylo méně výhybek i posunu, ale zato zde byla důležitá odpovědnost za podkládání vozů zarážkami proti ujetí a jejich odstraňování, pak pracovali a pracují: Květa Lindová, Vlasta Benadová, Ladislav Polách, Věra Široká, Helena Holínková, Marie Fešarová, Ivana Šmoldasová, Ludmila Nováková, Marie Cisariková, Jarmila Vosáhlová, Miluše Hanáková, Zdenka Jandová, Jiří Langer, Jan Janků ml., Lubomír Mil, Stanislava Lavická, Zdenka Kostková, Marcela Fiedlerová, Iveta Muchová, Ludmila Kubištová, Hana Hasoňová a Jan Krikel.
Na odbočce Morava, kde se rozděluje trať z Hanušovic směrem na Dolní Lipku a na Staré Město pod Sněžníkem, pracovali do roku 1994, kdy byly výhybky upraveny na dálkovou obsluhu ze St 1 v Hanušovicích, tito signalisté: Josef Švéda, Jarmila Vitoulová, Anna Sedláčková, Magda Lucká, Luboš Zubatý, Stanislava Lavická a Jarka Recová. I zde platilo, že signalisté ze St 1 vypomáhali na St 2 a na odbočce Morava.
Jízdní personál osobních vlaků
Za posledních 40 let se ve funkci vlakvedoucí a průvodčí osobních vlaků (dnes obsluha vlaku) vystřídalo velké množství žen a mužů. Každý začínal jako průvodčí a podle toho jak se osvědčil, postoupil na vyšší post. Kdybych měl vyjmenovat všechny, bylo by jich hodně přes stovku, a tak alespoň připomenu ty, kteří ve stanici Hanušovice pracovali nebo pracují delší dobu. Byli to a dodnes jsou: Jaroslav Berka, Jan Janků st., Stanislav Krump, Františka Sršňová, Růžena Pirogová, Jiří Kovalčík, Ladislav Blažek, Jan Gábler, Pavel Berlínský, Rudolf Diviš, Pavel Hojgr, Ludmila Havlíčková, Zlatuše Franková, František Řeha, Jana Malcová, Eva Pavolová, Berta Krátká, Vladimír Navrátil st., Břetislav Chrudina, František Kožela, Václav Hejda, Antonín Stryk, Štefan Urbanec, Kristina Nováčková, Jindřich Vosáhlo, Oldřich Kostka, Alena Hušková, Marie Suchomelová, Ladislav Kellinger, Jolana Leskovjanová, Věra Felbelmayerová, Milena Sobotková, Ludvík Benada, Květa Ficumová, Eva Šupáková, Alena Spáčilová, Květoslav Mátych, Vladimíra Novákova, Vlaďka Hinkelmanová, Oldřich Jurásek, Alan Hanzlík, Jarka Šemrová, Jarka Hladilová, Veronika Kučerová, Simona Kubíčková, Jana Brostíková, Robert Šebík.
Vlakvedoucí a průvodčí nákladních vlaků, přípraváři
Velké množství zaměstnanců se za poslední čtyři desítky let též vystřídalo na postech vlakvedoucí a průvodčí nákladních vlaků. Většina z nich začínala u posunu a po získání zkušeností ve stanici přešla k „jízdě“. Na začátku devadesátých let začalo ubývat přepravovaného zboží po železnici, ubylo posunu ve stanicích, a tak ubývalo i zaměstnanců. A jakmile přešla veškerá nákladní doprava pod ČD Cargo, díky novému vedení jich tam již pracuje minimální počet. Tak jako u všech profesí připomenu jména těch, kteří práci ve stanici Hanušovice zasvětili většinu života. Byli to vlakvedoucí: František Ondráček, František Felner, František Unzacher, Zdeněk a Vlastimil Chrudinovi, Jan Anovčin, Lubomír Kubíček, Rudolf Rec, Hynek Klempíř, Alois Kovařík, Imrich Klembara, Josef Langer, František Kožela, Pavel Lička, Miloš Panáček, Jan Juhaňák, Miloš Nasswetter, Miloš Kováč, Ladislav Polách, Karel a Josef Hlaváčkovi.
Ve funkci průvodčího u nákladních vlaků pak: Jaroslav Vafek, Alois Mil, Jan Gabriel, Pavel Bubela, Alois Diviš, Miroslav Moric, František Kunc, Štefan Marek, Zoltán Kováč, Vít Galáš, Vladimír Navrátil ml., Milan Behan, Josef Dokoupil, Sváťa Novák, Jiří Berlínský, Pavel Karásek, Jaroslav Zálešák, Jan Troják a Bohuslav Král.
V devadesátých letech minulého století došlo po zavádění nové techniky k rušení tranzitérů a zaměstnanců služby vozové a byla zřízena nová funkce tranzitér přípravář. Ten dělal (společně s literistkou) veškerou agendu, co se týkala nákladní dopravy a doprovázel posunovací čety při obsluhách v okolních stanicích (Staré Město, Jindřichov, Ostružná, Podlesí, Červený Potok, Bohdíkov, Ruda nad Moravou, vlečky Olšany a Aloisov). Do doby, než nákladní dopravu převzala firma ČD Cargo zde pracovali: Vlastimil Kubíček, Naděžda Žváčková, Marie Matýsová, Helena Divišová, Marie Švédová, Ferdinand Čechovi, Eva Šupáková, Ladislav Zatloukal a jako literistky pak Věra Poláchová a Věra Turečková.
Tranzitéři a staniční dělníci
Až do devadesátých let sloužil jeden tranzitér a jeho podřízený staniční dělník v nepřetržitém provozu. Svoji kancelář měli na začátku boční rampy. Tranzitér měl u nákladní přepravy na starosti hlavně tranzitní zásilky, to jsou komerční prohlídky a starost o přepravní dokumentaci, nákladní listy, dosílky a reklamace. Jeho pomocník pak odpovědnost za nálepky na vozech, polepování, odstraňování neplatných a avizování přepravců. V době jízdy osobních vlaků měli společně na starosti překládku zavazadel, spěšnin, novinových a listovních zásilek. V této činnosti jim na denních směnách ještě vypomáhal staniční zaměstnanec v úschovně. Ten měl sídlo vedle dopravní kanceláře a kromě překládky vedl úschovnu a mezi vlaky prováděl úklidové práce ve stanici.
Ve funkci tranzitéra pracovali: Jan Kadlec, Anežka Rothová, Jaroslava Galášová, Libuše Borbelyová, Hana Kurková, Jitka Klímová, Mirka Gattyánová, Ludmila Sklenářová, Jarka Recová. Jako staniční dělníci a v úschovně pak: Helga Lazarovová, Ema Baslerová, Dana Kovalčíková, Ludmila Kováčová, paní Chládková a Kubaláková, Margareta Lučanová, Věra Králová, Margita Vobořilová, Marcela Divišová, Olina Baslarová a Eva Šebíková.
Mezi staniční dělníky se počítali i mazači výhybek. Ti v době, kdy signalisté na stavědlech 1 a 2 byli dostatečně vytíženi, prováděli mazání a údržbu výhybek a výkolejek a do doby než bylo toto zařízení zrušeno i mazání drátovodů. Pracovali zde většinou již vyjmenovaní staniční dělníci, k nim můžeme ještě přidat ještě paní Věru Markovskou a Jarku Grivalskou.
Dozorci nocležny
Na chod a čistotu třípatrové sociální budovy, která byla kdysi chloubou hanušovické stanice, dozírali dozorkyně nocležny. Měli sídlo až ve třetím patře, kde byla umístěna vlastní nocležna, ale starali se prakticky o vše, co se v budově dělo. V přízemí měli své zázemí zabezpečováci, zaměstnanci posunu, vozmistři, sídlilo zde MTZ se svými sklady. V prvním patře ordinoval dříve zubař, později závodní i obvodní lékař, byly zde školní místnosti, šatny, skříňky a sociální zařízení pro ženy a muže. No a pod střechou vlastní nocležny pro zaměstnance ČD a předem objednané nocležníky (ubytování povoloval přednosta stanice za poplatek). Bylo zde více než 10 pokojů a zařízená sociální místnost s televizí. Vše zaměstnankyně udržovali v perfektním stavu, všude čisto, nechybělo ani velké množství květin. Není proto divu, že o ubytování byl velký zájem. Dokonce takový, že se zde v 80. létech sešlo asi 10 odborníků na předpisy ze všech Správ drah a GŘ a po dobu asi jednoho měsíce zde „dolaďovali“ nové předpisy D1, D2 a D3.
Pracovali zde tyto obětavé pracovnice: Marie Ondráčková, Růžena Rámertová, Rozálie Bubelová, Anna Gattyánová, Zdenka Kostková, Marie Kučerová, Hanka Hasoňová, Veronika Kučerová, Marcela Fiedlerova a další po krátkou dobu.
Uklízečky, kotelníci a údržbáři
Ve vyjmenovávání profesí ve stanici Hanušovice nesmíme zapomenout na ty, kteří se starali o to, aby to ve stanici dobře vypadalo a aby vše fungovalo. Uklízečky se starali nejen o uklízení kanceláří, chodeb a míst pro cestující veřejnost, čekárny, peronu a vestibulu, ale starali se i o květinovou výzdobu. Dlouhodobě, prakticky až do odchodu do důchodu zde pracovaly paní Anna Gattyánová a Gerlinda Scholcová. Hlavně paní Gerlinda byla ve stanici nepřehlédnutelná. Když se pustila do úklidu dopravní kanceláře, tak se dá říci, že měla přednost i před rychlíkem z Prahy do Jeseníku. Respekt ke své funkci (říkala o sobě, že je „kosmetička podlahových krytin“) ukazovala i při úklidu v prostorách pro cestující. Neváhala při své činnosti vyhodit všechny z čekárny, jen aby byl úklid dokonalý. Pracovala zde i Květa Horáčková a krátkodobě vždy i těhotné zaměstnankyně stanice.
Ve stanici jsou i dvě kotelny. Jsou sice plně automatizované, ale neustále potřebovaly kontrolu a údržbu. Pracovali tam většinou zaměstnanci se sníženou pracovní schopností. Vynikali tam hlavně pan Wilfrid Mil, Karel Zrník, později pak Jirka Fegut. Všichni si dovedli se vším poradit a opravili i nemožné. Dnes je to jinak - najme se firma, ať to stojí cokoliv a věčně něco nefunguje.
Na závěr mi dovolte, abych se omluvil těm zaměstnancům železniční stanice Hanušovice, které jsem zde nevyjmenoval. Buď zde pracovali jen krátkou dobu, nebo jsem si na ně zkrátka nevzpomněl.

Petr Holínka, výpravčí žst. Hanušovice