Jardu jsem poprvé potkal před deseti roky jako čerstvý zácvikant na řadě 799. Tou dobou nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli být kamarádi, ale jen kolegové, kteří se budou míjet při předávání hnacího vozidla. Jenže osud tomu chtěl naštěstí jinak a v Hanušovicích už jsme si tykali.
Jarda byl milovník všeho, co jezdilo po kolejích. Logo Tatry ho provázelo celým životem a technické věci měl jednoduše v malíčku, což jsem mu upřímně záviděl. Byl to rovnej chlap s obrovským železničářským srdcem, který se dokázal zasmát i mému humoru.
Když jsem ho naposledy prosil, jestli by se s námi šel vyfotit na společnou fotku, odpověděl, že nemá tou dobou vycházky, ale zkusí se domluvit s doktorkou. Moc jsem tomu nevěřil. Kdo by přišel po operaci kvůli bláznivému nápadu jednoho fíry. A vidíte, on přišel.
Pokud existuje někde železniční nebe, tak by tam Jarda měl dělat vedoucího instruktora a jestli se zeptáte na Jardovu osudovou ženu, je to Svatka.
Děkuji, Jardo, že jsem Tě poznal, budeš nám všem chybět. Tom

Přílohy:

Březina.jpg

[ ]

50 Kb