Vzpomínky

Máte nějaké milé vzpomínky na trať mezi Hanušovicemi a Dolní Lipka? Sloužili jste zde jako železničáři nebo rádi cestovali? Podělte se s námi o své zážitky.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Komentáře  

 
+3 #7 Lanča Pavel 2015-03-14 17:16
Jezdil jsem jako strojvedoucí na trati Hanušovice-Star é Město p.Sn., na tak zvaném Hikari expresu, motoráčku řady 810. Tento příběh se udál někdy v roce 1985, kdy jsme jezdili i s vlakvedoucím. Na tehdejší směně jsem jel s Jindrou V., který patřil k těm t.zv. služebně horlivým. Měl ovšem jeden handicap, měl pokolení protézu. Kdo to ovšem nevěděl, ten to nepoznal. Jindra s protézou dokázal i tančit. Ale zpět k příběhu. Jeli jsme poslední kolečko s odjezdem asi ve 22.40 z Hanušovic. Jízda v pohodě až do příjezdu do předposlední zastávky Chrastice. Při vjezdu do zastávky jsem zpozoroval
na kolejích krávy, celé stádo krav. Stádo stálo až za zastávkou,
takže problém byl s odjezdem. Troubení, blikání reflektorem nepomáhalo, přicházelo nám na mysl, že si krávy o nás myslí něco o...... Krávy prorazily ohradník a asi se bály tmy, tak se přesunuly pod slabé světlo na zastávce. Jindra se tedy rozhodl, že stádo odežene. Vzal si hůl a vystoupil ještě s jedním dobrovolníkem a dal se do práce, ale ouha. Krávy odmítaly sejít z trati, ale jaly se "ostrým služebním krokem" pochodovat po pražcích směrem do Starého Města. Já jsem se vydal téměř zápernou rychlostí za nimi. Celou scénu sledovalo se i těch několik zbylých cestujících a poměrně dost se bavio. Jízda v úseku Chrastice-Staré Město v délce asi 2 km trvala přibližně 45 minut až téměř do konečné stanice, kde stádo pak odbočilo na stezku směrem k náměstí. Asi na pivo, ale smůla, hospody již měly po závěrečné. Na peroně ve Starém Městě stálo asi 6 cestujících, kteří nechápavě kroutili hlavami, co se děje. Celou dobu slyšeli houkání motoráčku jako o pomoc a k tomu se ozývalo bučení stáda krav. Byl to pro ně skoro horor.
Nakonec jsme odjeli ze Starého Město s patřičným zpožděním a já jsem velmi obdivoval Jindru, jak s protézou
zvládl onu skoro kovbojskou práci. Cestou zpět si masíroval
nohu a ani nevybíral jízdné, což bylo u něho skoro jako překročení Rubikonu.
Citovat
 
 
+4 #6 Juránek 2014-04-05 00:20
Tuto vzpomínku otiskl pod názvem "Bílá tma" ve svém březnovém čísle v roce 2000 zpravodaj města Králíky Králicko:
Již několik dní sněží. Sněhové pluhy a traktory jen s krajním vypětím a s nasazením všech sil zvládají udržovat alespoň hlavní silnice. Jízdní řády se mění v pouhé orientační pomůcky. Sílící vichřice však změní páteční dopoledne 21. ledna v bílé peklo. Kraj za okny se halí do bílé "tmy". Na jak dlouho? Byla to snad půlhodinka?
Vítr se utišil, ale zanechává za sebou nové závěje, další sněhovou spoušť. Lidé s pomocí techniky se vrhají do nového boje s přírodním živlem. Únava z nevyspání se projevuje povolenými nervy. Kdy už tomu bude konec?
Situaci na kolejích už nezvládá jediná sněhová fréza. Také lidé s lopatami už sahají na dno svých sil. Motorové vlaky jezdí bez přívěsných vozů, výhybky jsou zaváty hluboko pod sněhem. V hodině dvanácté je z Letohradu povolán sněhový pluh. Ten už si dokáže s udusanými závějemi poradit a odhrnout sníh do bezpečné vzdálenosti od kolejí.
Toho dne vyjíždí z Dolní Lipky, aby prohrnul trať pro rychlík do Jeseníku. Četa na sněhovém pluhu má oči napjaté za čelním sklem. Vysílačkou předává strojvedoucímu lokomotivy, ztracené ve zvířeném sněhu, pokyny, jak upravovat rychlost.
Sněhová souprava právě vyjíždí z tunelu ve Vlaském, když se ve strojvůdcově vysílačce ozve naléhavé: "Stůj!!! Proboha, stůj!!! Stromy!"
Stroj zastavuje v poslední chvíli. Trať před pluhem připomíná spíš lesní zátiší než místo, kudy vedou koleje. Je zavalena kmenem smrku, jenž padl pod náporem větru. Muži z pluhu slézají po schůdcích, aby motorovou pilou uvolnili cestu.
Jak málo chybělo, aby tudy jel nejprve rychlík. Jak málo chybělo, aby rychlík po nárazu do překážky na trati vykolejil a zřítil se dolů z náspu? Jak málo chybělo, aby se naplnili titulní stránky novin další tragédií...
Náhoda? Lidské hrdinství?
Ne. Jen obrázek, který se s železnou pravidelností opakuje každou zimu.
A tak vzkažme všem těm na kolejích i na silnicích, co razí sněhem znovu a znovu cesty k našim domovům – CHLAPI, DÍK!
Arnošt Juránek, Dolní Lipka
Citovat
 
 
+3 #5 A. Juránek 2014-02-15 19:39
Letošní zima jakoby ani neznala sníh. Vlekaři žehrají na počasí, lyžaři jsou zklamaní, ale na dráze se jezdí bez komplikací, které sníh přináší. Dnes si dovolím zavzpomínat na stanici, v které jsem začínal a která po dlouholetém chátrání přišla začátkem toku 2014 o většinu svých budov, na Podlesí.
Dodnes má schovaný strojopisně psaný rozkaz náčelníka stanice č. 1 z roku 1988, který je dokladem práce stanice, kde v té době bývali ve směně výpravčí a dva výhybkáři. Je dokladem diplomatického umění tehdejšího náčelníka pana Vladimíra Filipa a jeho spravedlivého náhledu na všechny zaměstnance. V odstavci "Práce stanice v zimě" se píše:
"Současný průběh zimy se jeví jako poměrně nenáročný, ale varuji všechny provozní pracovníky před nárazovým zimním počasím. Zatím je ještě konec zimy v nedohlednu a nerad bych, abychom v závěru museli konstatovat, že jsme to nezvládli.
V průběhu posledních nočních kontrol, prováděných v časných ranních hodinách, bylo zjištěno, že tomuto úkolu není věnována náležitá péče. Výměny jsou čištěny až těsně před koncem směny a z toho vyplývá, že i celkem nedostatečně a to samé se týká i provozu čištění kotle a úklidu pracoviště. Je jasné, že pokud se s těmito pracemi nezačne dostatečně včas, nelze všechny úkoly a současně s tím i vlakovou dopravu splnit.
Je nepochopitelné, že při příchodu na pracoviště zjišťuji ticho, klid, pohodu,stanice je potmě a o tom jestli venku mrzne, chumelí, prší nebo je vánice nikdo ani netuší. Pak se ráno s překvapením zjišťují změny. Takováto situace ani nepřispívá dobrému vzájemnému vztahu mezi ostatními spolupracovníky , neboť za to, že se v noci nedělalo, to denní směna musí zajistit.
Toto varování platí zejména výhybkářům se stanovištěm v dopravní kanceláři. Nenechte se ukolébat klidným průběhem zimy. Až to začne, nesmíme to zaspat. S těžkostí provozu a bezpečností nám nikdo nepomůže."
Tolik zmíněný rozkaz náčelníka stanice. Řeknu vám, letos se mi po hrablu, koštěti, lopatě a hlavně tom sněhu i docela stýská...
Arnošt Juránek, 15. 2. 2014
Citovat
 
 
+7 #4 Leszek Kumor 2013-05-28 13:56
S železniční tratí z Lichkova do Hanušovic jsem se poprvé setkal u příležitosti Mikulášského vlaku v roce 1994. Do stanice Dolní Lipka jsem přišel tehdy pěšky z hraničního přechodu Boboszów. Pohraniční stráž o této akci nic nevěděla.
V následujících letech jsem často cestoval na trati z Jeseníku do Lichkova a zpět. Pamatuji si, že na trati Dolní Lipka - Hanušovice jezdívaly vlaky z Plzně a Prahy!!! Byly to krásné časy.
Jednou jsem po příjezdu do Lichkova uviděl lokomotivu řady "Sergej" z Letohradu. Zvláštní jízdu do Hanušovic organizoval Letohradský železniční klub. Potkal jsem se tam s přáteli Jiřím Adolfem a Alešem Filipem. Na trati byly připraveny fotostopy, mimo jiné v místech, odkud bylo vidět Králický Sněžník. Fotostopy byly v Červeném Potoku, v Podlesi a samozřejmě v tunelu.
Železniční trať Dolní Lipka - Hanušovice přináší cestujícím odpočinkovou náladu. A také příjemné vzrušení, když přemýšlíme o horském masivu Králického Sněžníku. Je to trať, která vás přiváží do hor. Když jsem na nádraží v Dolní Lipce, vždy odtud obdivuji Mariánský klášter v Králíkách. Při západu slunce vypadá nádherně...
Leszek Kumor, Wrocław
Citovat
 
 
+6 #3 Petr Holínka 2013-05-22 08:44
Tento příběh se stal na podzim roku 1994, kdy se bývalá odbočka Morava přepojovala na dálkové ovládání do železniční stanice Hanušovice.
Původní zabezpečovací zařízení se vypnulo z činnosti, a tak na místo signalistů na odbočce nastoupili na nezbytně nutnou dobu výpravčí. Na poslední denní směnu, kdy mělo dojít k definitivnímu přepojení, jsem nastoupil s pocitem, že vše proběhne jako "odpočinková" směna.
Všechno šlo hladce až do oběda. Pak však nastaly komplikace ze strany zabezpečováků a drátky je nečekaně přestaly poslouchat. Co mělo svítit, nesvítilo, co mělo blikat, neblikalo, a když se měla výhybka otočit, ani se nehnula. Vlaky z obou směrů však chtěly jezdit. Takže se všechno vypnulo a výpravčí, poraďte si!
Vlak od Starého Města pod Sněžníkem se blížil, a tak mi dispoziční z Hanušovic smutně oznámil, že chvíli nic nepůjde a že vlak musí jet na ruční přivolávací návěst. Šel jsem do skladiště a plechový terč na dřevěné tyči objevil téměř celý zasypán hromadou uhlí. Když jsem potom za několik okamžiků spěchal s jistě několik desetiletí nepoužívaným terčem vstříc vlaku, vypadal jsem skoro jako havíř Rudolf z Rádia Impuls po osmihodinové směně.
U vjezdového návěstidla už stál sólo motor M 152 (dnes se jmenuje 810) se zhasnutým motorem a v něm dva rozesmátí muži, strojvedoucí Mirek a vlakvedoucí Láďa. Vůbec jsem se jim nedivil, vždyť místo upraveného výpravčího uviděli zaprášenou postavu s černýma rukama a s uhelným prachem na obličeji vlekoucí nepoužívaný nesmysl.
Korunu tomu všemu dal fakt, že jakmile jsem se předpisově postavil před návěstidlo, na zhaslém návěstidle se jako zázrakem objevila návěst dovolující jízdu. Cítil jsem se hrozně... Ale co se nestalo? Karta se náhle obrátila. Strojvedoucí chtěl nastartovat motor, ale ten nenaskočil. Dva muži v motoráku ztráceli humor a já měl zase důvod ke škodolibému úsměvu. Po několikaminutov é snaze se rozjet mi oznámili, že to nepůjde.
Trať zde klesá až do Hanušovic, a tak mi navrhli, abych je i s asi třiceti cestujícími roztlačil. Vtipně jsem jim odpověděl, že jestli jim nebude vadit, že je do pohybu uvede špinavý mouřenín, klidně to udělám. Poté, co se dal vláček tiše do pohybu směrem k cílové stanici, jsem se dal do hurónského smíchu a směji se vždy, když si na tuto příhodu vzpomenu. Ne nadarmo jedno české přísloví říká: "Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe."
Citovat
 
 
+5 #2 Petr Holínka 2013-05-21 21:35
Tato úsměvná příhoda se stala ještě v době, kdy do Hanušovic přijížděly těžké uhelné vlaky z Mostu, které tahaly jedny z nejsilnějších lokomotiv – Sergeje. Jedním z hlavních aktérů příběhu byl místní příslušník Veřejné bezpečnosti, který si často závěr své služby zpříjemňoval obchůzkou, která končívala v blízkém rekreačním zařízení „Na zámečku“ konzumací alkoholických nápojů.
Po jedné takové prodloužené šichtě si to nejistým krokem namířil k domovu přes nechráněný železniční přejezd. Věděl, že tudy v nočních hodinách často jezdí motorové vozy do nedalekého Šumperka do opraven, a tak když uslyšel v dálce houkání vlaku, zrodil se v jeho ovíněném mozku nápad. Proč by měl jít pěšky více než tři kilometry, když ho nádražáci svezou zadarmo?
Vytáhl proto služební baterku a jako zkušený železničář začal kroužit červeným světlem. Strojvedoucí Karel D. z Letohradu tuto návěst uprostřed lesů nečekal. Ale předpis je předpis, musel uposlechnout. Když míjel s brzdícím vlakem vrávorající postavu v nenáviděné esenbácké uniformě, vjela do něj ohromná zlost. Týden předtím mu totiž příslušníci VB sebrali řidičák i s technickým průkazem od auta.
Když příslušník „páté bé“, jak jsme jim tenkrát říkali, zjistil, že namísto motoráku omylem zastavil více než 1 200 tun vážící kolos, ani se dvěma promilem v krvi nezaváhal. Sebral všechny síly a utíkal z místa činu. Strojvedoucí popadl do ruky kladivo a jakmile vlak zastavil, seskočil z lokomotivy a hnal se za ním. Esenbák měl mírný náskok, navíc byla tma jako v pytli, a tak mu utekl.
Po dvaceti minutách neplánovaného zdržení na trati vlak dojel do Hanušovic. Naštvaný strojvedoucí se mi svěřil, co se mu stalo. Ihned volal svému strojmistrovi a nahlásil mimořádnou událost. Já pak musel zavolat provoznímu dispečerovi a na místní oddělení Veřejné bezpečnosti. Zkrátka, Karel to rozjel a chtěl, aby padaly hlavy.
Přestože bylo kolem půl třetí ráno, netrvalo ani hodinu a v dopravní kanceláři se objevil sám velký náčelní místního oddělení VB a snažil se vše urovnat a zahrát do ztracena. Poslal jsem ho do lokomotivního depa, kdy strojvedoucí Karel D. mezitím odpočíval, před návratem do svého domovského depa. Ten se ale nezalekl ani několika velkých hvězdiček na esenbácké uniformě a nebýt pohotových zaměstnanců hanušovického depa, byl by to kladivo jistě použil znovu.
A jak to vše dopadlo? Karlova pomsta příslušníkům VB za řidičák a techniček vyšla. Zastavovač nákladních vlaků byl potrestán odebráním prémií na tři měsíce a k tomu musel půl roku „šlapat chodník“ v Ostravě, kam se tenkrát chodívalo za trest.
Petr Holínka
Citovat
 
 
+7 #1 Arnošt Juránek - Mor 2013-02-20 09:12
Když jsem se jednou probíral svým malým domácím archivem, objevil jsem na rubu popsaný tiskopis bývalé bržděnky. V několika větách jsem si tu poznamenal konec mechanických závor v Podlesí.
Bylo to 10. prosince 1997, když jsem jako zaskakující výpravčí z Dolní Lipky v noční směně v Podlesí šel po odjezdu vlaku číslo 5292 otevírat závory v km 77,904. Kolem mě procházeli zrovna dva zaměstnanci AK Bohumín v červených montérkách, kteří ten den pracovali na přejezdech:
"To ani němusítě dvíhať. Iděme ich odrezať." A druhý dodal: "A něhajtě ich dole! Lepšíe sa nám budú rezať." (omlouvám se za fonetický přepis slovenštiny). Tak jsem jen poznamenal: "Chlapi, to je událost! Deset let čekám na ten okamžik!"
V 19.51 hod. se pak vracel od přejezdu další z dělníků: "Tak, hotovo! Jsou pryč!" a odcházel někam za budovu s úsměvem na tváři...
Mechanické závory v km 77,904 a 78,307 k Podlesí neodmyslitelně patřily. V době prodlužování stanice na počátku osmdesátých let byly u St I na krátkou dobu i třetí závory. Ten, kdo zde sloužil jako výpravčí nebo dozorce výhybek, si jistě vzpomene na to, že se klikou pohonu závor muselo otočit asi padesátkrát (nutná předzváněcí doba), přičemž se nesměl změnit rytmus otáčení, jinak se pohon zasekl. To nezbývalo nic jiného, než jej rychle "vytočit" do výchozí polohy a začít znovu. V době, kdy bývalo vjezdové návěstidlo od Dolní Lipky mezi přejezdy, se čas od času stávalo, že se takto "hospodské" závory zavíraly doslova na poslední chvíli. Právě ty měly smůlu, že bývaly nejdál, proto se na ně někdy zapomnělo. Hospodští štamgasti to někdy řešili pilkou, občas někdo zavolal státním telefonem nebo nám přijel do stanice vynadat. Jednou nám někdo padající závoru dokonce odvezl na korbě náklaďáku skoro až do Hanušovic.
I když jsem ten prosincový večer měl radost z odřezání závor a jejich nahrazení moderním výstražným přejezdovým zabezpečovacím zařízením, dnes se mi po typickém zvuku jejich pohonu občas zasteskne. Mám ho totiž trvale spojený se svými začátky na dráze...
Citovat